Když se v neděli máma loudá po pokojích a vůbec se jí nechce nic dělat, je to divný pocit. Zvláště pro mě, jelikož já vždy něco dělám. Jsem hodně akční člověk. Najdou se však i takové dny, jako ta neděle, o které chci teď mluvit.
Prostě si představte, že moc rádi bydlíte tam, kde bydlíte. Máte svoji rodinu – tj. nejen partnera, ale i děti a nějaká ta zvířata (u nás jsou to venkovní zvířata, tak o ně doma nemusím zakopávat, ale kochám se pohledem na ně z okna do zahrady a chodím za nimi každý den…ale to teď odbočuji.).
Moc si užívám aktivit kolem domácnosti – ano, dokonce i tohle se stává u některých lidí. Asi to bude tím, že jsme si s manželem vymysleli sami, jak chceme, aby to u nás vypadalo. Takže ten náš dům je takové hnízdo, které si jako ptáčci pěkně zvelebujeme. Při údržbě samozřejmě s láskou projedete všechna zákoutí, kde by mohla být nějaká špinka či smítko, jelikož ten prostor je vlastně vaším dítětem, co jste si stvořili. Prostě pohoda všude. Tak už rozumíte?
No a v tu neděli, vůbec to nebylo moc brzy ráno. Dokonce jsem si příjemně zacvičila Pilates s míčem a tak báječně se protáhla a načerpala energii, že vše nasvědčovalo tomu, že ten den bude báječný, zase trošku akční a taky prostě odpočinkový – jak má neděle být.
Pád energie nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už je ten správný čas začít chystat nějaké to jídlo, abych vystihla zvláště dobu, kdy tomu nejmenšímu už kručí v bříšku (obrazně řečeno). Je potřeba se vyhnout chvíli, kdy přijde a řekne, že má hlad nebo chuť… Tak jsem se zamyslela, co těm trpaslíkům vlastně dnes přichystám za dobrotu.
Naštěstí bylo něco již připraveno díky mé přípravě z předchozího dne…ale nějak jsem se do toho nutila. Pořád vařím a už si někdy připadám jako továrna na jídlo místo toho, abych si to užívala…jelikož jídlo pro děti je nutnost a bez možnosti jít do školní jídelny nebo jídelny ve školce (žádné fastfoody u mě nehledejte na seznamu míst, kam zajít), vařím teď už skoro rok denně pro své děti, které jsou doma na distanční výuce a mimo školku, protože je přechodně zavřená.
Tak jsem se s tou tíhou myšlenky – zase továrna na jídlo – pustila do vaření.
Ale…nelíbí se mi ten pocit, to přesvědčení, že něco musím. Ráda se usmívám, ráda myslím optimisticky, ráda si hraji a tvořím. Proč to nezkusit i tady? Tak jsem začala hraním se slůvky: „Musím? Nic nemusím!“, použila jsem větu z pohádky o Pyšné princezně. Do toho mi blesklo hlavou trocha Werichova humoru. A já si řekla: „Vždyť já CHCI! Teď jsem se rozhodla, že CHCI uvařit něco dobrého.“
Zkusili jste to někdy? Zkusili jste si někdy obrátit svoji mysl na jinou cestičku? Trochu si pohrát?
Já to udělala a děly se divy! Wow! Řekla jsem si, že dětem připravím to, co bylo už vymyšleno, ale že si pohraji s jídlem pro mě a manžela. „Což takhle jiná příloha než obvykle? To zní dobře…“, otevřela jsem ledničku a vytahovala různé druhy zeleniny. Najednou jsem si hrála a byla v úplně jiném světě. Jako to dítě, co sedí na písku a tvoří. Zapomněla jsem na vše kolem a užívala si to celé barevné a voňavé zeleninové tvoření.
Kousek máslové dýně, pórek, mrkev (tu dávám všude, kam je to jen možné), paprika (mám ráda barevné jídlo a oči přece jedí se mnou), cuketa – to všechno šlo postupně od těch nejtvrdších na pánev s horkým olivovým olejem. Vše samozřejmě nakrájené na nudličky nebo tvary jim podobné. Vypadalo to hezky barevně.
Přidala jsem sůl himalájskou, trochu pepře z mlýnku a kari koření – pro zahřátí a tu chuť, kterou dodá. Přidala jsem i trochu domácího rajského kečupu – jen maličko. Po nějaké chvíli dušení jsem si říkala, že je čas přidat něco křupavého. Napadla mě slunečnicová semínka, ale ouha – já je zapomněla koupit. Nic se neděje, místo nich jsem přidala mandle sekané na plátky. A bylo hotovo. Tedy teprve náplň byla hotová.
Ve spížní skříni jsem vyhrabala dárek od neteře – rýžový papír. V životě jsem s tím nevařila, ale zrovna teď jsem byla úplně mimo reálný svět. Jen já a ingredience, vůně, barvy a chutě. Rýžový papír měl tedy u mě premiéru. Byly to takové tvrdé pláty ve tvaru kruhu o velikosti talíře. Vzpomněla jsem si na můj dávný pobyt v Německu, kde mě nadchly rýžové jarní závitky a bylo jasné, že jdu do experimentu.
Přečetla jsem návod na balení rýžového papíru a zkusila první list. V míse jsem měla vlažnou vodu, jeden kruh papíru v ní namočila a hned jej dala vedle na podložku, trochu nevěřícně, že by mohly změknout. Ale ono to fungovalo! Stačila chvilka a z tvrdého kruhu byl přede mnou příjemně poddajný plát těsta, na který jsem lžící vložila zeleninovou náplň.
Zabalila jsem úhledně skoro jako při skládání triček pro děti – nejdříve podélně jednu a druhou stranu a pak ze stran jednu a druhou. Vznikla taštička, kterou stačilo už jen usmažit dozlatova. Při smažení jsem si všimla, že není dobré, aby se taštičky dotýkaly. Papír se tak mohl nalepit na sebe a taštička protrhnout.
Po usmažení se šlo ke stolu. K mé velké radosti si manžel nejenom dal taštičky k obědu jako přílohu, ale ještě si přidával a ujedl i po obědě. Jako zákusek. Já si též ochutnala později. Dají se tedy jíst nejen horké, ale i vychladlé. Měla jsem je i na večeři.
A můj nedělní rituál vaření mi otočil tu moji původní nic moc náladu na tak příjemnou, že jsem pak tvořila i dále, ale už zase jinde. Stojí za to zapomenout někdy na okolní svět a vžít se do role dítěte, které si při hře nevšímá ničeho jiného. Má to až terapeutické účinky na duši i na tělo.
Pokud vyzkoušíte recept, budu moc ráda. Pokud vylepšíte, moc ráda uslyším, co se povedlo. Přeji krásný den s chvílemi, kdy se můžete zapomenout a věnovat se jen svému prožitku.
Jsem pozitivní a nadšená žena, učitelka, lektorka a maminka tří dětí. Miluji zdravé cvičení Pilates. Jsem jeho cvičitelkou, protože mi fakticky hodně pomohl.
Chci ukázat i ostatním, že s dětmi a po třicítce člověk může být zdravý, ohebný a plný energie. Učím druhé, jak mít radost ze svého cvičení, jak získat zdravé držení těla a přenést to i do běžného života.