Aneb ze studentky přes zaměstnanou mámu ke zdravé a nadšené cvičitelce
Jsem fit, zdravá mamča tří dětí, které už bylo 40 a jsem moc ráda za své tělo. Jsem, troufám si říct, na svůj věk velmi fit, štíhlá a hlavně zdravá a bez bolestí (tedy téměř – nejsem přeci bůh ani žádný polobůh). Tak trochu si fandím a chce se mi říct, že se cítím podstatně mladší, než ve skutečnosti jsem. Často mi to říkají i známí, což mě těší. Viditelně mi prospívá to, co dělám, hlavně Pilates a jeho principy.
Ale ono to tak zpočátku nebylo.
Nikdy jsem nebyla profesionální sportovkyní. Nikdy jsem se nehnala za masovými akcemi typu „pojď si s námi zacvičit, bude nás sto a víc“ atd. Nikdy jsem o sobě neměla přesvědčení, že můžu dělat nějaký sport tak, aby to vydrželo dlouho a hlavně aby mi prospívalo.
NIKDY?
Nikdy…jen do té doby, než jsem poznala, že sport je příjemný.
Než jsem si uvědomila, že vlastně sportuji sama, aniž bych to věděla, aniž bych se musela do něčeho přemlouvat. Dříve jsem se věnovala folklóru z naší jihovýchodní Moravy na maximum. Což jsem si ani neuvědomila, že to byl opravdový sport. Proč? Jak je to možné?
Tancovala jsem v několika souborech, zpívala v souborech i ve sborech, jezdívala na vystoupení snad každý týden a tahala s sebou kufr s krojem. Převlékání, přenášení nákladu (míněno kufry s krojem), tancování nejen na vystoupení, ale i mimo něj – pro zábavu a radost, mnohdy u cimbálu až do pozdních večerních či brzkých ranních hodin – to byl sport číslo jedna v mém životě. A ono to fakticky působilo na moji kondičku. Super!
Jasně, takže sport jsem měla a dělala. Tak proč si hledat něco jiného? Něco nového?
Díky studiím jsem si vyzkoušela studium Zdravotní tělesné výchovy. Přestože jsem to ve svých mladých letech nepociťovala jako potřebu, moc se mi to zamlouvalo. Především v tom, že jsem věděla, co je správné a zdravé pro pohyb a co pomůže dětem malým, či dospělým lidem v tom či onom věku. Jejda, to bylo zajímavé a jak příjemné! Skvělá osobní zkušenost! Získala jsem i licenci cvičitele zdravotní TV, což mě nesmírně těšilo a naplňovalo.
Čas běžel a já, ještě během studií, jsem byla na celý rok v Německu. Tam jsem se starala o čtyři děti! Na nohou celý den, sedm dní v týdnu. Děti vám nedají volno od…do. Takže jsem se snažila vydržet, Zdravotní TV zapomenuta, někdy i pokus vyšel, ale nebylo to ono – sama v pokojíku, vzpomínat na nějaké cviky z dávné doby…prostě to nezabralo ani motivačně, ani reálně.
Našla jsem si tedy klub, kde se v malé skupince cvičilo Tai-chi. Jé, jak to mě bavilo a opravdu dodalo sílu a energii! Jenže…po návradu domů jsem nenašla nikde to učení, které mi trenér předával v Německu a nechtěla jsem se učit jiné.
A konečně po studiích…
Díky ročnímu pobytu v Anglii se mi do cesty připletlo cvičení Pilates. Zatím to bylo jen takové doplnění lekcí zaměřených na tzv. problémové partie. Nadchlo mě, jak se nám věnovala trenérka, jak vysvětlovala při cvičení, že si máme představit tohle či ono… po pár dnech cvičení jsem zjistila, že se mi zlepšila hybnost těla, že klouby jsou v pořádku, že něpřetěžuji tělo a že…světe div se…se narovnávám při pohybech v běžném životě, aniž by mi někdo říkal: „Nehrb se. Pozor na záda. Kontroluj si břicho. Co to pokrčení kolenou? Pozor, paže srovnej…“ Samo tělo si říkalo, co dělat. Tak jsem nadšeně cvičila těch pár cviků i doma, mimo tréninky.
A co doma? Po návratu ze zahraničí, po návratu do normálního života pracujícího člověka?
Díky trenérce z Anglie jsem věděla jen název cvičení, ze kterého čerpala. Pilates. Co s tím? No, při práci jsem si našla večerní kurzy a chodila tam. Bylo to fajn, příjemné prostředí. Bavilo mě to… Jen… cítíte to? Ne ta paráda, co jsem zažila v kurzech s trenérkou v Anglii. Že bych si odvykla od českých poměrů? Že bych se nějak změnila a nevnímala, že tady to lidi potřebují jinak? Ani doma mě to nějak nemotivovalo k osobnímu cvičení.
V pohodě…nic se neděje…
Říkala jsem si, však je to OK. Do života mi přišla láska, svatba a první dvě děti. Úplně první dítě po třicítce. To prý je rizikový věk, jak mi řekl doktor. Já to nepřijímala, však jsem předtím ještě pořád tancovala ve folklóru a chodila k cimbálu docela často. Přišly krásné dny. Spousta práce, zábavy a pohybů taky. Takže jsem přestala cvičit i tancovat, jelikož jsem byla vytížená jinak. Ale…nedlouho po druhém dítěti se začaly projevovat špatné pohybové stereotypy.
Tělo si totiž hledá cestičky, jak si zjednodušit pohyby či polohu.
Ono to mé tělo mě začalo zrazovat. Až natolik, že mě bolela záda – nejvíc v horní části od lopatek nahoru, ke krku. Tak moc to bolelo, já se chodila nahřívat do sprchy, zkoušela jsem znova cvičívat…ale… „Vždyť na to nemám už sílu,“ říkala jsem si. Děti, vaření, praní, domácnost, procházky, manžel…trošku moc aktivit. Nemám sílu, abych cvičila.
Jenže, já nechci být „tlustá“, já chci být zdravá, štíhlá a znova „ohebná“ a fit!
Tak jsem hledala. Podařilo se. A víte, co se stalo? Potkalo mě parádní štěstí – skvělá lektorka a trenérka. Já si našla kurz pro cvičitele Pilates, který jsem absolvovala. Musela jsem tedy mnohokrát jet autem mimo bydliště, pár dní zůstat na místě kurzu, ale stálo to za to. Nejen, že jsem mohla cvičit, ale učit i druhé, jak cvičit tak, aby se to přeneslo do zdravého pohybu a držení těla i mimo lekce!
Učení se cvikům mě přivedlo k sebemotivaci cvičit pravidelněji.
Já najednou zjistila, že když děti po obědě usnou, já mohu cvičit svoji půlhodinku bezstarostně. Zahraniční trenéři vždy tvrdili, že pokud člověk dobře dýchá, dodá si tím i energii. A ono to u mě fungovalo! Juchů! Heuréka! Ono to fungovalo!
Tak jsem začala vést kurzy pro veřejnost
V jednom centru pro rodinu jsem si domluvila možnost vést kurzy. Protože jsem už byla maminka a věděla jsem, jak těžké je sehnat hlídání, domluvila jsem i zvýhodněnou cenu pro ostatní maminky, které chtěly se mnou cvičit. Kurzy byly v malých skupinkách, abych se mohla věnovat individuálně všem, kdo přišli. Samozřejmě mě to bavilo. Podle reakcí to bavilo i všechny ženy, které tehdy mezi nás zavítaly.
Moje tzv. skalní příznivkyně
Mi po pár měsících děkovaly, že díky našemu cvičení se zasmály při lekcích a mimo ně se jim chtělo cvičit i doma. Nejen, že chtěly cvičit. Mnohé z nich měly stejné „účinky“ po cvičení, jako já. Tělo je samo hlídalo a naučilo se správným pohybům a pozicím, které neubližují, ale naopak. Zlepšila se jim hybnost, cítily se fit.
A co víc? Některé z maminek, které měly doma postižené děti, byly hodně přetížené nošením svých těžkých potomků. Díky cvičení Pilates se mnou v lekcích se mohly uvolnit a zapomenout na okolní svět, poznávat trošku díky představivosti při cvičení i svět jiný, který v jejich hlavách někde vzadu dřímal. A hlavně, ulevily si od přetížení a svaly na ramenou, zádech a pažích se jim zrekreovaly.
Maminky mi doslova „kvetly“ úsměvy a štěstím před očima.
Po pravidelných šedesátiminutovkách jednou týdně jsem je dovedla z pozice úplných začátečníků do pozice středně (některé i více) pokročilých v Pilates. Což znamenalo, že mnohé dělaly cviky, které dělávají gymnasti, tanečníci nebo kejklíři. Nejsme vrcholoví sportovci, ale baví nás, co naše těla dokážou, když je přivedeme do stavu, kdy jsou fit a zdravá díky našemu cvičení Pilates.
Nejvíc pro mě znamenaly díky od těchto maminek. Sestavila jsem jim i sadu cviků pro ně na doma- všechny cvičily o prázdninách a těšily jsme se na sebe na podzim znova, zase fit a spolu.
Hodně pro mě znamenalo i díky od jednoho hokejisty, který potřeboval kompenzační cvičení na zkrácené svaly. Cvičení s námi mu pomohlo.
A opravdu hodně pro mě znamenalo díky od kamarádky, která v době, kdy nemohla opustit domov, se mnou cvičila tzv. online.
Měla sice osobního trenéra, řešila tzv. vyboulené břicho, dlouho trénovala s trenérem, dlouho makala…
Po pravidelném cvičení se mnou mi najednou přišlo její velké díky, že jsem jí pomohla vyřešit problém, který jí osobně hodně nadělal bloky hlavně v létě, kdy se chodilo v plavkách.
Ona už
nemusí schovávat sebe pod tričko, protože se se mnou naučila, jak sama sebe udržovat,
aby se to její bříško už nevrátilo do stadia, které nechce.
Tak si našel Pilates mě a já našla jej.
Nedám na něj dopustit a cvičím jej, i když někam cestuji…aspoň trošku…pro radost a pro ten pocit, že jsem fakticky fit.
Pro lenochy je parádní – vždyť u něj ležíme 
.
Pilates je prostě moje životní vášeň. Chcete trochu té vášně taky?
Jsem pozitivní a nadšená žena, učitelka, lektorka a maminka tří dětí. Miluji zdravé cvičení Pilates. Jsem jeho cvičitelkou, protože mi fakticky hodně pomohl.
Chci ukázat i ostatním, že s dětmi a po třicítce člověk může být zdravý, ohebný a plný energie. Učím druhé, jak mít radost ze svého cvičení, jak získat zdravé držení těla a přenést to i do běžného života.