Vážením nezískáte kontrolu, můžete ji ztratit

Když mi bylo před 20. rokem života, žila jsem naplno svůj studentský život. A užívala jsem si plnými doušky skvělých možností, které nám otvírala naše škola – hotelová škola. Kromě toho, že se tam studovalo, tak se tam i organizovala spousta akcí pro firmy, hotely, restaurace apod.

 Díky tomu jsme měli my, studenti, přístup do prostor hradů či zámků, kam by se normálně nedostal nikdo při běžné prohlídce. Díky těmto možnostem jsme cestovali po naší zemi a mimo ni na stáže v létě, které se studentskému životu vzdalovaly co do míry času ve škole, ale přibližovaly co do počtu hodin v praxi. Díky tomu se mnozí z nás dostali do Anglie, Německa či Itálie a tam makali tzv. na place (rozuměj: v restauraci), někteří v hotelech jako pokojské, v golfových klubech, apod. 

Po práci legraci – takže si pište, že jsme se báječně poznávali s místními lidmi díky spolupracovníkům, kteří nás večer brali na diskotéky, party, setkání přátel v barech a dalších zajímavých společenských místech. Ach, to bylo prima. Naprosto mě pohltila vášeň cestovat a poznávat jiné kultury díky soužití s místními lidmi.

Poznání jiných míst než svého rodiště přes starousedlíky považuji za nejlepší možnost poznání jiných míst a lidí, jejich zvyků, tradic, stylu života a potažmo i jejich povah či tzv. národnostní kultury.  Přes tyto zážitky jsem si zvykla pak každé léto najít si brigádu v restauraci či hotelu a opět se aspoň trochu bavit s báječnými lidmi, které v létě potkává člověk téměř na každém kroku. Takové brigády pak byly u mě na pravidelném rozpisu v kalendáři i po ukončení střední školy a při studiu na vysoké škole, přestože můj obor studia byl už jiný, vzdálený studiu hotelnictví.

V životě se ale stávají i věci, které jsou méně milé. Mnohdy přijdou ve chvílích, kdy to nejméně čekáte. Takže před mým 20. rokem života, přesně 13 dní před mými kulatými narozeninami, odešel můj táta.  Jelikož byl nemocný, dalo se to očekávat. Nedalo se však čekat, že to bude tak náhle a už vůbec se nedalo čekat, že to bude před mými prvními důležitějšími kulatinami. (Brala jsem tehdy tu dvacítku jako milník a říkala si: „Tak a odteď už nebude nikdy „náct“, ale už jen „cet“.“)

No a to byl start mých „divnomyšlenek a divnonápadů“. Nedá se to normálně popsat – sem tam se uzavřete do sebe, sem tam potřebujete být s lidmi a hledáte sebe a hledáte odpovědi. Tak moc silné to pro mě bylo. Ztratila jsem radost ze života, upjala se k tomu, co musím a co je potřeba. Po nějaké době jsem se rozhodla přerušit studium na vysoké škole a najít si cestu k sobě samé pobytem v zahraničí. Byl to spíše únik od všeho doma a od sebe samé.

Stala se ze mě na rok Au-pair – slečna hlídající děti rodině v Německu. Proč tam? No, to by bylo na dlouhé povídání. Tady jen vyjevím to, že v tom byla láska na dálku a já jí chtěla být blíž. Při hlídání 5 dětí se člověku nedostává dost času na bilancování a vůbec není čas na přemýšlení nad hloupostmi – tak jsem to brala já. A asi se mi to vymstilo.

Po nějaké době jsem se upnula k hlídání toho, co jím. To by bylo docela dobré, vybírat si zdravé potraviny. V čemž jsem měla plnou podporu mé hostitelské rodiny. Paní domu si opravdu potrpěla na zdravou stravu pro všechny a vařila denně čerstvé a zdravé jídlo. Dětem nekupovala sladkosti, na svačinky jim připravovala zeleninu a ovoce. Tak co na tom mém hlídání bylo tak špatně?

No, začalo to nevinně. Jen vybíráním kvalitních potravin. Ale…po čase jsem se začala vážit a veškerou svoji pozornost věnovala své váze a neustálému počítání svého BMI. (nebylo to tak hrosné, myslím, jsem byla podle tabulek v normě, někde kolem čísla 22-24, což už si nepamatuju) Takže mi nebylo dost dobré ani to, kolik jsem vážila.

Zahájila jsem tedy stravování pomocí pravidelného rozdělení stravy do 5-6 porcí denně. Opět je to správný postup pro všechny, kdo chtějí jíst správně a nemuset se hlídat u váhy. Jenže já tu váhu hlídala! Pak jsem si pořídila i váhu na potraviny, kalorické tabulky v knize a začala si počítat podle kalorických tabulek i to, kolik kalorií mám přijmout na snídani, svačinu, oběd atd.

No, představte si to, já si to začala i zapisovat – co jsem kdy snědla, kolik toho bylo a kolik kalorií to dalo dohromady. Připadalo mi to v pořádku. Nad ztrátou táty už jsem ani nepřemýšlela. Můj mozek byl denně zaměstnáván dětmi, které jsem hlídala a ve volném čase jsem počítala a počítala… kalorie. 

Zpočátku to vypadalo dobře, já zmenšila svoji konfekční velikost a byla ze mě šikovná holka. Jenže, to mi nestačilo! 

Počítání mě tak dobře zaměstnalo, že jsem už ani nepřemýšlela nad dalšími věcmi kolem a prostě si vedla své záznamy s čísly. Během necelého půlroku jsem zvládla zmenšit svoji konfekční velikost o 3 čísla! Takže veškeré oblečení šlo do kontejneru nebo na přešití a já si vybírala nové kousky, které vypadaly velmi mladistvě. Do té doby jsem se, podle paní domácí, oblékala velmi klasicky, což mi prý přidávalo na pomyslném věku.

Dovedete si představit, co to s mladou holkou udělá, když si všimne okolí, že zhubla, má atraktivní oblečení a navíc se nemusí trápit se špíčky? No, paráda!

A moje kontrola váhy jídla přebrala i kontrolu nade mnou.

Během necelého roku se ze mě stala tak vychrtlá holka, která si vůbec neuvědomila, že si tím může ublížit. Moje stravovací zvyklosti byly tak silně „zdravé“ a hlavně „beztučné“, „bezcukru“ a „bezmasé“, že jsem byla za chvíli dobrá akorát tak na reklamu pro kostlivce.

Čekáte teď asi, že mě zastavila až nemocnice. No, naštěstí se toto nestalo. Ale potkala jsem se přímo v mé hostitelské rodině s dívkou, která měla přede mnou už potíže se stravováním. Po vyslechnutí jejího příběhu jsem věděla, že si vypěstovala nějakou poruchu, která bránila tělu zpracovávat přirozeně tuky a musela být pod lékařským dohledem, aby přežila. Toto mě ale „nevzbudilo“. Já si říkala, že jsem přece jen v pohodě, přece jsem všechno vážila a zapisovala, že? 

Takže žádný konec, ale začátek.  Libovala jsem si, jak ploché bříško mám. Jak lehký pocit mám. Jak je mi fajn a jak super malé velikosti oblečení mohu nosit. Na veřejnosti jsem zásadně nejedla – byl to pro mě vrchol neslušnosti. Slyšíte to? Normální potřeba, aby mohl organismus fungovat. Já to brala jako neslušnost! Jak hloupé ode mě to bylo!

Po roce pobytu v Německu jsem se vrátila zpět ke studiu na vysoké škole. Tak nějak jsem chtěla dokončit to, co jsem předtím začala, jelikož jsem si uvědomila, že s dětmi mi bylo moc dobře a hlídat je, pomáhat jim s učením, hrát si s nimi a věnovat jim čas, je to, co mě naplňuje. Našla jsem to, co mě bavilo. Opět se mi začala vracet chuť do života, kterou jsem při ztrátě otce nenávratně zadusala hluboko do svého nitra a zakázala si radovat se z věcí kolem. 

Stále více a více lidí mi říkalo, jak moc jsem zhubla. Že tohle je až hodně. Já je neposlouchala. Byla jsem v pohodě a ráda, že mě zase něco baví. Vždyť mě bavilo i to počítání! 

A při kontrole svého jídla jsem stále zůstávala… až do chvíle…kdy mě víc a víc začal bavit život. To, že můžu i věci, které prostě chci. To, že jsem to zjistila, že tu nejsem jen proto, abych neustále dělala věci, které musím. Ano, je potřeba dělat to, co člověk musí. Ale zároveň je potřeba uvědomit si, že se má i odměnit, pochválit a mít se rád. Mít se rád se vším všudy.

Na to jsem přišla o trochu později. Jak šel čas, já si našla i přítele. Moc fajn kluka. Věnovali jsme se každý svému studiu a  spolu našim společným zálibám – folklóru, tancování a zpívání, cestování a objevování cizích zemí tak, že jsme tam trávili nějakou dobu žitím a prací. 

Něco se ve mně probudilo. Chtěla jsem znova žít naplno. Radovat se a popravdě, po čase i mít rodinu – děti. A to bylo to, to silné PROČ, co jsem cítila. Vzpomněla jsem si na příběh dívky z Německa. Ta byla na tom tak špatně, že už nikdy v životě vlastně nebude moct mít děti. A co já? Popravdě, nějaké problémy ženského rázu už mě pronásledovaly a chodila jsem kvůli tomu k jedné z nejlepších gynekologických lékařek v místě. Moje tělo oznámilo, že něco nefunguje! Vyděsilo mě to! Až toto, nic jiného předtím. 

Najednou jsem si uvědomila, že já sama se můžu zničit. Že pokud mám kontrolu, můžu to i spravit. Tak jsem se sama začala opět dostávat do „normálu“ – krůček po krůčku. Kalorické tabulky jsem odložila, váhu taky. Při zdravé stravě jsem samozřejmě zůstala. Ovšem, je otázka, co je „zdravé“. Tak jsem tomu nechala volný průběh a hlavně si hlídala, zda mám dostatek a správné množství bílkovin, tuků i sacharidů – vše je komplexní. Naše tělo taky. Je potřeba k němu tak přistupovat a nebičovat se za přešlapy. Učit se a poučit se. 

Co myslíte? Jak to dopadlo? Povedlo se. Já našla zpět kontrolu, kterou jsem kdysi přílišnou kontrolou ztratila. Moje tělo jsem dala opravdu do pořádku, což bylo to úplně nejvíc, co jsem asi mohla.

A po čase…tedy po několika letech, ten můj přítel, o kterém jsem se tady už zmínila, jak jsme společně pěstovali společné záliby, tak ten mě požádal o ruku tím nejkrásnějším způsobem. V tom nejcitlivějším čase, v době Vánoc, kdy si připomínáme i ty, co už mezi námi nejsou, poklekl na koleno, otevřel přede mnou maličkou krabičku s prstýnkem a já slzela dojetím. Šli jsme spolu na půlnoční do kostela. Bylo to pro mě trošku magické a moc silné.

No do roka a do dne…tedy dříve, do 9 měsíců, jsme měli krásnou svatbu s obrovským množstvím našich nejmilejších lidí kolem. Užili jsme si nádherné chvíle a od té doby jsme si pořídili děti – tři své děti, které přišly na svět úplně přirozeně a všechny jsou zdravé i s námi. Mezitím jsem začala i znova zdravě cvičit, což jsem kdysi na vysoké škole zahájila a znovu našla i to moje milé Pilates cvičení.  S rodinou jsme bez alergií a bez problémů.

Propaguji zdravé stravování v duchu toho, co si tělo žádá a hlavně, se zdravou sebekontrolou. Tu už opravdu nechci ztratit a ani to nikomu nepřeju. 

Pokud jste dočetli až sem, znáte kus mého silného příběhu. Znáte i kus pravdy, kterou sice mnoho lidí říká, ale ono se to jen tak hezky čte…že odpověď je uvnitř každého z nás. Já ji našla, ale trvalo mi to. Naštěstí pro mě, jsem zdravá a moje děti taky. Přeji Vám totéž – zdraví a zdraví. Vše ostatní je uvnitř vás samotných.